Jana Fesslová - Žiju ze zážitků

Článek z portalu Muzes.cz

18. 12. 2009, Radka Potměšilová

Co vzbuzuje větší soucit? Být na vozíku, nebo být vážně nemocná? Jana to má vyřešené: To by musel říct někdo jiný, co v něm vzbuzuje větší soucit. Já na to záměrně nemyslím.

Dokáže vás naštvat, když vám někdo

pomáhá?

Spíš mě překvapí, když se někdo hrne,

že mi pomůže, je celý splašený a cloumá se

mnou, kam nechci. Obvykle lidem slušně

řeknu, jak by to měli udělat, a oni to většinou

přijmou. Člověk by neměl být protivný a měl

by ocenit, že pomoc vůbec někdo nabízí.

Setkáte se někdy s takovým přílivem

soucitu, že nejste schopna ho

zvládnout?

Bála jsem se soucitu hned po úrazu, protože

bydlíme v malé vesnici, kde nemůžeme

žít v anonymitě, kterou poskytuje třeba

město. Musela jsem se vrátit mezi známé,

bála jsem se, že nebudu vědět, jak se s nimi

bavit, a že oni nebudou vědět, jak se bavit

se mnou. Nicméně když jsem mezi ně přišla,

bylo to jako za starých časů. Částečně díky

mé povaze, částečně díky manželovi.

Nelitoval vás?

Ani vteřinu. Nechal mě v tom vymáchat,

dokud jsem si sama neřekla o pomoc. Dělala

jsem všechny klasické domácí práce, vztekala

jsem se, ale díky tomu jsem se všechno

naučila poměrně rychle.

Co rodiče?

Selhali. Nevím, jestli jsem měla větší soucit

já s nimi nebo oni se mnou. Byli zvyklí,

že jsem odmala hrála házenou, byla jsem

aktivní a samostatná – a najednou taková

změna. V té době jsem se s rodiči úplně

přestala stýkat.

Co vám rodiče udělali?

Když mi doktoři poprvé řekli, že už

nebudu chodit, zavolala jsem otci a chtěla se

normálně vybrečet. To je zpráva, na kterou

nikdo není nikdy připravený. Stačilo by mi,

kdybych slyšela, ať se nebojím, že to bude

dobrý. Jenže on to neunesl ještě víc než já a

začal křičet, že dokud nebudu chodit, ať

mu nevolám.

Nebyla to reakce na to, že ho ta zpráva

opravdu zasáhla?

Teď vím, že asi ano, ale doteď nechodím,

tak nevolám. Jsem paličatá.

Jak dlouho jste byla s manželem,

když se vám stal ten úraz?

Půl roku. Ale jen čtyřiadvacet hodin po

svatbě. V sobotu jsem se vdávala, v neděli se

mi to stalo.

Nikdy vás pak nechtěl opustit?

Prošli jsme si špatným obdobím, ale byla

jsem to já, kdo navrhl, abychom se rozešli.

Měla jsem pocit, že je mladý, že může žít

jinak. Řekl, že si mě vzal proto, že mě má

rád, ne proto, že chodím. Teď je to deset a půl

roku, takže nám to asi opravdu funguje.

Co říká na vaše aktivity, například cestu

do Himálaje? Nemá o vás strach?

Pořád někde lítám a něco vymýšlím. On

je dva dny z domu a stýská se mu, já jsem

dva dny doma a jsem na zabití. Jsme klasické

protiklady, co se přitahují. Samozřejmě

že mé cesty nenese úplně lehce, ale říká:

Jsem šťastný, když ty jsi šťastná. Vím, že se

o mě bojí, ale přeje mi to.

Je na váš pyšný, když se vám něco

povede?

Nikdy mi to neřekne, ale asi jo. Vím to od
jeho kamarádů a kolegů z práce. Myslím, že

je rád, že jsem taková, jaká jsem, že jsem se

neuzavřela doma.

Jaký je důvod vašich aktivit? Je to

demonstrace toho, že nepotřebujete

soucit, že zvládnete všechno?

První cesta vznikla v době, kdy jsem se

nedokázala vypořádat s tím, že jsem na

vozíku. Jela jsem sama, sáhla jsem si na dno

nejen fyzických, ale i psychických sil a zvládla

jsem to. Uvědomila jsem si sama sebe, své

vlastnosti, své schopnosti.

Proto musí být vaše cesty vždycky

tak extrémně náročné?

Mám ráda nové zážitky, mám ráda

adrenalin, vždycky jsem ráda jela jen tak

s batohem a spala pod širákem. Vždycky

jsem trénovala víc než ostatní, protože jsem

měla pocit, že potřebuju dřinu, že musím jít

spát unavená. Navíc ty cesty mají ještě jeden

důležitý účel. Spousta lidí tvrdí, že jim dávám

energii, že je nabíjím. Jenže já tu energii

musím někde brát, abych ji mohla rozdávat.

Získávám ji právě na cestách. Ráda jsem mezi

lidmi a ráda si povídám, ale pak jsem taky

ráda měsíc někde sama a mám prostor sama

pro sebe. V neposlední řadě potřebuju

i zážitky z cest, z těch pak žiju dlouho.

Musí mít člověk, kterému se stane

úraz a jeho život se změní, nějaké

zvláštní povahové rysy, aby se s tím

vyrovnal a dokázal žít aktivně, nebo

to dokáže každý?

Potkala jsem lidi, kteří tvrdili, že jsou v pohodě,

ale dostihlo je to třeba až za čas. Nejen

že člověk ztratí možnost svobodného pohybu

a je odkázaný na vozík, ale má to spoustu

průvodních potíží, které vám narušují intimitu.

Až třeba po dvou třech letech vám dojde,

že je to už napořád. Záleží na povaze člověka,

jak se s tím vyrovná. Jsou lidé, kteří si život

užívají, a pak jsou ti, kteří jsou otrávení

a protivní. Je úplně jedno, jestli jsou na

vozíku nebo ne. Pokud byl člověk aktivní

a optimistický před úrazem, bude se snažit žít

stejně aktivně a optimisticky i po něm. Pokud

byl zapšklý a protivný, bude po úraze jen

o něco víc. Zůstane sám a pak vzbuzuje soucit.

Zabývala jste se dlouho úvahami,

proč se to stalo zrovna vám?

Ani ne proč se to stalo zrovna mně, ale

proč se to stalo zrovna takhle. Měla jsem

při zápasech spoustu přetočených pádů na

záda, spoustu jsem jich viděla, ale žádný

kromě toho jednoho nedopadl tak špatně.

Bylo mi to hrozně líto, protože ten sport

mám moc ráda.

V současné době se potýkáte s vážným

onkologickým onemocněním.

Co je horší – být na vozíku, nebo mít

rakovinu?

Mít rakovinu.

Řekla jste to bez zaváhání…

To, že jsem skončila na vozíku, je

konečné a nezhoršuje se to. Rakovinu mi

diagnostikovali před dvěma lety, rok to bylo

stabilizované a teď se to zhoršilo. To, že se

léčíte a nelepší se to, je náročné fyzicky

i psychicky. Pořád pro to něco děláte

a pořád to není lepší.

Kde berete sílu se s tím potýkat?

Hlavně u manžela, kamarádky Aničky,

která manžela občas v péči střídá, a u dalších

nejbližších přátel. V práci, ve škole. Chci

tu být, chci žít. Nechci soucit. Proto občas

radši, než abych se léčila, jedu na nějakou

cestu. Říkám si, že si něco užiju, kdybych

pak musela zůstat doma a už nic nemohla.

Abych pak měla z čeho čerpat. Dobíjí mě, že

mám co dělat.

Jak to zvládá manžel?

Vozí mě na chemoterapie, pak se o mě

stará, řekne na rovinu, že se o mě bojí, ale

soucit, který by nás oba ochromoval, se

mnou nemá. Je to velký dar, protože pro něj

to musí být hodně náročné – nejdřív úraz,

pak rakovina, která je bohužel zrovna teď

v progresu. Oběma nám pomáhá, že chodím

do práce, že jsem aktivní, že nesedíme doma a nebrečíme. O soucit nestojíme.